Poznámka autorky:

Příběh pacientky a faktické údaje byly upraveny tak, aby bylo uchráněno její soukromí.

V rámci svého příspěvku vás chci seznámit se specifiky práce Satirovské transformační systemické terapie (STST). Zakladatelkou tohoto přístupu je Virginie Satirová, která zároveň patří mezi světové představitele rodinné terapie. Její přístup je orientovaný na růst a vychází z předpokladu, že každý se může bez ohledu na vnější okolnosti vnitřně změnit. I když není možná změna vnější, vždy je možná změna vnitřní, která spočívá v posílení vlastní sebeúcty, ve svobodě volby a odpovědnosti za vlastní chování i vnitřní procesy.

V terapeutickém procesu neznamená proces transformace snahu něčeho se zbavit, ale přidat uvědomění, poznání, zážitek a tím podnítit změnu - to, že se bude něco dít. Terapeut pomáhá klientovy nalézt jiný smysl bytí, jiná očekávání, jiný způsob zacházení s pocity, funkčnější způsoby zvládání. Výsledkem je pak jiné chování, které odráží vnější formu vnitřních procesů.

Paní Věra prochází složitou životní situací. Před čtyřmi měsíci odhalila manželovu nevěru s kolegyní z práce. Manžel se údajně s milenkou rozešel a oba chtějí na vztahu pracovat. Navzájem se však velmi odcizili. Celá situace se pro ni stávala neúnosnou - nedokázala fungovat v práci - nemohla se soustředit, dělala chyby.

Subjektivně jsem měla z pacientky rozpaky - působila jako oběť, která si libuje ve svých bolestech. Obviňovala manžela z nevěry a sama udělala totéž (v minulosti mu byla jednou nevěrná).   On ji odpustil - ona mu odpustit nechce. Označila ho za zrádce – už mu nevěří. Vnímala jsem obtížnost její situace - její manžel stále pracuje na stejném pracovišti jako milenka. Měla vnitřní pochybnosti, zda vztah skutečně ukončil. Dominovaly pocity ublížení a zrady, byla zahlcena svou životní nespokojeností a obviňováním svého okolí.

To mě vedlo k úvahám o její prožívané sebehodnotě. Na začátku vztahu si byla manželem hodně jistá. Když spolu začali chodit, tak jí moc neinponoval. Jako muž se jí ve skutečnosti příliš nelíbil, spíš oceňovala jeho spolehlivost. Navíc byl do ní velmi zamilovaný a hodně ji obletoval. Jakoby jí nevěra manžela potvrdila jeho hodnotu, ale zároveň negativně zasáhla její vlastní sebeúctu.

Hned v úvodním rozhovoru se nám podařilo odhalit a pojmenovat její vnitřní konflikt. Uvědomila si, že na jedné straně cítí velký vztek na manžela (až nenávist, odpor k němu) a na druhou stranu ho miluje. Chtěla by se postavit na vlastní nohy, odpoutat se od něho, ale život bez manžela si neumí představit. Po manželovi žádá projevy lásky, ale sama mu je v tuto chvíli nedává - chová se odměřeně, nepřístupně, vyčítavě.

Nabyla jsem dojmu, že pacientka může mít z terapie užitek, když zažije pocit vlastní hodnoty. Proto jsem se snažila terapii zaměřit na prožitek vnitřní individuality a jedinečnosti - zprostředkovat ji zážitek, který by posílil její identitu a sebeúctu.

Prozkoumání problému nevěry v intrapsychickém systému (dle STST v ledovci).

Ledovec

Metaforou ledovce je popisován intrapsychický systém jedince. Jde o jakési zmapování vnitřní zkušennosti, která je svou povahou jedinečná a zároveň subjektivní. Tuto zkušennost prozkoumáváme na různých úrovních. Nad hladinou je vynořena úroveň chování a způsobů zvládání (copingu, sebezáchovných pozic), které jsou pro okolí zjevné. Hlouběji se pak dostáváme na úroveň pocitů, percepcí (přesvědčení, myšlenek, pravidel, hodnot), očekávání od sebe i od druhých. Úplně nejhlouběji jsou touhy a self - které jsou pro všechny univerzální – to je touha po lásce, přijetí, svobodě, seberealizaci a také touha po smyslu. Jádrem celého ledovce je pak samotné Bytí - „Já jsem“

Změna v jakékoli části intrapsychického systému osobnosti má dopad na ostatní části. Pokud vnímáme chování druhého jako nepřátelské, ovlivňuje tato interpretace naši afektivní složku (můžeme pociťovat vztek, strach nebo lítost), ale také očekávání a následně i naše chování (můžeme zaujmout obrannou pozici nebo se stáhnout...)

Při terapeutické práci se snažíme držet příběh klienta na nezbytném minimu, protože vycházíme z přesvědčení, že problém není problém, ale problémem je zvládání – tedy způsob jakým se jedinec se situací vyrovnává. Jeho příběh vlastně představuje jen určitý kontext pro terapii. Úkolem terapeuta je zkoumat jeho zkušenost – jeho pocity, vnímání, očekávání a touhy. Změna, která proběhne na všech úrovních intrapsychického systému se odrazí i v jeho stavu vědomí, způsobu zvládání a samotném chování. Dochází k přijetí a především k vědomé volbě směrem k ?? celistvosti.

obr. Metafora ledovce dle Satirové – viz. obrázek zaslaný přílohou

Společně s pacientkou jsme prošly jednotlivé části ledovce (chování, coping, emoce, percepce, očekávání, touhy), které nám dávají zprávu o našich touhách, naší sebeúctě, o tom, jak prožíváme své Já.

Na všech úrovních ledovce jsme pracovaly na vynoření, pochopení, přijetí. A přitom jsme hledaly způsob, jak jinak naplňovat své touhy v přítomnosti.

Chování

Podívala se manželovi do mobilu a odhalila jeho nevěru. Pacientka sděluje: "Již delší dobu jsem měla tušení, že něco není v pořádku - manžel se tak nějak jinak usmíval, byl zasněný a přitom ke mě chladný." Žádala manžela o vysvětlení. Manžel se k nevěře přiznal - nesnažil se nic zatloukat. Naopak ji vyčetl kde co všechno. Údajně se vedle ní necítil jako partner. Měl pocit, že ho chce vlastnit. Nejhorší pro ni bylo, když jí řekl, že nejde o nějaký úlet (nejde o sex), ale o vztah.

Způsoby zvládání

U pacientky se střídají pozice obviňování a rušení. Pacientka si zvědomila své sebezáchovné reakce ve stresu - rušení a obviňování. Pochopila, že tyto pozice brání jejich vzájemnému přiblížení a ozdravení vztahu.

• rušení - po zjištění nevěry se snažila být na manžela milá. Udává: "Klapalo nám to v posteli, snažila jsem se nad milenkou zvítězit. Ale uvnitř jsem byla hodně zraněná - sama jsem si připadala jako kurva. Manžel byl spokojený, ale mě samotné z toho bylo na nic.“
• obviňování - vrací se k nevěře, stále se vyptává, vyčítá, útočí, nevěří (manžel je tím ještě víc popuzen - prchá pak z domu, chodí běhat a s kamarády na pivo).

Emoce I

• Vztek, zlost, nenávist, ponížení
• Strach, že ho ztratí

Emoce II

Percepce

• Manžel je sobec. Má jenom sebe a to své běhání. Sděluje: "Nezajímám ho - ani mi nepřinesl kytku, všechnu vinu hází jen na mě."
• Vidí, že rodina ho obtěžuje, je mu přítěží. Udává: "Křičel na děti, když zlobily u oběda, místo toho, aby je usměrnil."

Očekávání

• Od manžela: že svou nevěru nějak odčiní, omluví se, že udělal chybu - přinese ji květinu, bude se snažit, pohlídá děti.
• Od sebe - neví, dlouho mlčí opět se vrací k tomu, co očekává od manžela. Je pro ni těžké pojmenovat očekávání od sebe. Nakonec pronáší: "Že se z toho nebudu hroutit."
• Manžel od ní - že na něj bude milá, příjemná, nebude ho ničím zatěžovat

Touhy

Self

P: "Chci být vyrovnaná, mít sebevědomí."

Pacientce jsem umožnila uvolnění emocí, normalizovala jsem její pocity bolesti, lítosti, vzteku. Směrovala jsem ji k trpělivosti, k tomu, aby dala prostor času k zahojení bolavých zranění - za vším udělala tlustou čáru, vážila svá slova a nevracela ke starým věcem, nekritizovala. Vedla jsem ji k sledování jejího vyššího cíle - být šťastná, spokojená, vyrovnaná. Posilovala jsem její sebevědomí.

Za klíčový moment terapie považuji uvědomění si způsobů reagování ve stresu (tzn. obviňování a rušení), které stojí v cestě jejich vzájemnému přiblížení. Hodně výrazná byla zejména obviňující pozice. Pojmenovaly jsme její neuvědomované očekávání: Manžel bude za svou nevěru pykat - přinášet oběti, důkazy lásky. Společně jsme pátraly po tom, jak to dělat jiným způsobem. Zamýšlely jsme se nad tím, co se následně změní - jaký to bude mít dopad na jejich chování a na celý ledovec.

Během celé terapie jsme se věnovaly vztahu pacientky k sobě samé. Dlouho očekávala, že ocenění její hodnoty přijde od manžela. Pacientku jsem vedla k tomu, aby tato ocenění dokázala dát sama sobě.

Stěžejní byla práce s kameny, kdy pacientka naplnila proutěný košíček kameny, které symbolizovaly její zranění (tj. manželova nevěra, žádná pusa, žádná kytka, věty: "Chováš se jako matka", "Ty můžeš za moji nevěru."). Uvědomila si, že tato zranění měla velký dopad na její sebeúctu - jako žena se cítí ponížená, pochybuje o sobě. Zeptala jsem se pacientky: "Kdo může uchránit vaši sebeúctu - na kom záleží jak je velká?." Věra měla opět tendenci vracet se k tomu, co manžel nedělá, jak se k ní chová, že jí neprojevuje dost lásky. Přitom ještě pevněji sevřela košíček s kameny (zraněními) - na což jsem ji upozornila. Dále reagovala větou: "Nechci mu odpustit." a dál si pevně držela svůj košíček. Položila jsem otázku: "Jaké to, je nést tato zranění." a ona se rozplakala. Společně jsme se podívaly na některá manželova sdělení, o kterých během sezení mluvila. Jeho sdělení vnímala přes svá zranění. Kdy například manželovu větu: "Mám hodně práce." sama interpretovala jako "Nejsi pro mě důležitá." Vedla jsem ji k poznání, že cestou k tomu, aby se vzájemně přiblížili, je odpuštění - puštění starých zranění z minulosti, odpoutání se od nich. Nakonec připustila, že manžel hovořil pouze o 50% podílu viny - že neshazuje celou vinu jen na ni.

Následně jsme pracovaly s tím, čím svůj košíček naplní. Chtěla by se vrátit ke svým koníčkům: ke zpívání, modelování, vycházkám se psem.

Zeptala jsem se Věry jak vnímá svou současnou situaci s vědomím vlastní sebeúcty. Znovu jsme prošly celý ledovec (viz. níže). Pacientka přijala zodpovědnost za řešení své situace - učinila vědomé rozhodnutí, což se odrazilo i v její intrapsychickém systému (dle STST v ledovci).

Prozkoumání současného intrapsychického systému.

Chování:

Aktuálně je klidnější, má větší náhled a odstup. Říká si, že se věci můžou řešit v klidu, že není třeba křičet, útočit, obviňovat.

Coping

U pacientky se střídají pozice racionalizující a kongruentní.

Emoce I

Emoce II

Percepce

Připustila, že se manžel necítil v rodině dobře a asi nevěděl jak situaci řešit. Sama sebe už nevnímá jako oběť, ale jako tvůrce svého života. Dokonce se označila za silnou - podařilo se ji napojit na své zdroje.

Očekávání

Touhy

Touží po klidu, pohodě, po lásce.

Self

Chce mít sebevědomí, být vyrovnaná, být milovaná.

V závěrečné fázi terapie došlo k posunu ve smyslu emoční úlevy - kdy pustila své minulé křivdy a zranění - zažívala více radosti z činnosti a už tolik času nevěnovala úvahám o manželově nevěře (ať minulé, či obavám, že ji stále podvádí). Měla chuť něco tvořit, dovedla si více užít společný čas strávený s dětmi.

Terapii s pacientkou jsem považovala za efektivní. A to nejenom na základě vlastního pocitu během sezení a verbálního sdělení od pacientky, ale hlavně podle toho, že dokázala lépe fungovat ve vztahu k manželovi. Atmosféra v rodině se odlehčila, dokázala s manželem lépe a efektivněji komunikovat.

PhDr. Romana Suchá