Vytisknout
Kategorie: Psychoterapie

Poznámka autorky:

Příběh pacientky a faktické údaje byly upraveny tak, aby bylo uchráněno její soukromí.

Paní Helena pociťovala delší dobu velké napětí v rodinných vztazích – zejména ve vztahu k manželovi a vlastní matce. Sama si uvědomovala si, že musí něco změnit.

První větší problémy se objevily po narození dětí, kdy začal každodenní shon. Každý se snažil uchránit čas pro sebe (ona tancování, manžel běhání) a zapomínali na společné chvíle. Narůstalo mezi nimi napětí a nedorozumění, často se hádali a pomalu se vzájemně odcizovali. Hodně jí začala pomáhat máma. Její pomoci si moc váží, ale na druhou stranu za ni hodně platí – svou svobodou.

Do svých patnácti let vyrůstala Helena v úplné rodině. V dětství netrpěli nedostatkem, ale nikdy nezažila  rodinnou pohodu a štěstí. Matka byla panovačná, upjatá, přísná, zaměřená na pravidla. Doplňuje: "I dnes mi do všeho zasahuje". Velmi si rozuměla s tátou, cítila se s ním dobře - měli podobné zájmy. Když bylo pacientce dvanáct let, otec si našel jinou paní. Nějakou dobu s nimi ještě žil - ale doma bylo velké napětí. Pacientka byla v té době pod vlivem matky a s otcem se úplně  odcizili. Nakonec se táta odstěhoval a rodiče se rozvedli. Rozvod byl těžký - neuměli se na ničem domluvit, dělali si schválnosti. Velmi ji zasáhlo, že s nimi otec přerušil veškerý styk. Udává: "I když táta bydlel v jednom městě, tak jsem ho prakticky patnáct let vůbec neviděla. Měla jsem i snahu se s ním setkat, ale vždy tam bylo velké napětí. Jindy jsem se s ním domluvila na setkání a on vůbec nepřišel nebo se na poslední chvíli vymluvil."

Po rozvodu rodičů vyrůstala jen s mámou. Její výchova byla dost nešťastná. Neustále ji usměrňovala: "Umyj si ruce! Narovnej se!" a srovnávala s druhými: "Podívej se na Světlanku, jak nosí pěkně vlasy. Nejez pořád ty čokolády, budeš tlustá." Pacientku také hodně ovlivnily matčiny negativní názory na muže - o otci mluvila jako o parchantovi, který se na ně vykašlal. O mužích pronášela věty: "Chlapům se nedá věřit, jsou nespolehliví." Celkově má s matkou chladnější vztah, ale cítí se k ní hodně připoutaná.

S partnerskými vztahy začala brzy – asi v patnácti. Hledala někoho, kdo by ji objal, měl ji rád. Chodila s několika kluky, ale opravdu se zamilovala až ve svých osmnácti letech. Chodili spolu dva roky, nezdravě se na něj upnula a přítel se s ní nakonec rozešel. Byla to pro ni velká rána – dlouhou dobu se s tím nemohla vyrovnat. Další vážný vztah měla až po vysoké škole, kdy se seznámila se svým současným manželem - Petrem. Ten je stejně starý, má podobný humor jako ona, hodně si rozuměli a ona se s ním cítila v bezpečí. Ze začátku nebyla úplně zamilovaná, postupně si ho začala vážit. Do roka se vzali a mají spolu dvě děti.

Aktuálně bydlí v rodinném domě, který dříve patřil její matce (vyměnili ho s ní za nový byt).  Dům je napsaný na Helenu. Matka má od domu klíče a chodí k nim jako domů - bez pozvání. Neustále jí říká, co by se mělo na domě udělat - chce ji dokonce dát peníze na novu střechu. Manžel na baráku nechce nic dělat - práce kolem domu většinou dělá ona sama (nebo shání na práci řemeslníky). Helena se snažila směrem k matce nastavit hranice, ale matka jí citově manipulovala slovy: "Vždyť víš, že mám jenom vás". Dle pacientky matka nežije svůj život, nemá žádné koníčky, všechnu svoji energii investuje pouze do její a sestřiny rodiny („Peče buchty, o které nikdo ani nestojí, které pak přinese se slovy, že chtěla vidět jenom vnoučata - vždyť pro ně uvařila, to co mají tak rádi.“). 

Během terapie si ještě zřetelněji uvědomila, že směrem k matce nemá vymezené hranice. Pojmenovává své pocity: „Cítím se jako nevděčná dcera. Máma se snaží, pomáhá mi, myslí to se mnou dobře a já si toho nevážím. Mám vztek na manžela, že se k ničemu nemá, nic na domě neudělá. Máma má pravdu - je to lenivý mizera. Taky mám vztek na matku, že mi neustále do všeho mluví. A vztek na sebe, že ji to dovolím, že ji pořád poslouchám, že se nechám manipulovat.“ Cítí se být mámě zavázaná – myslí si, že by měla být poslušnou dcerou. Má strach, že když nebude naplňovat matčina očekávání, tak ztratí její přízeň, její lásku. Snažila jsem se vést pacientku k tomu, aby se vymanila z matčina vlivu a dovolila si být dospělou – žít v souladu se svým přesvědčením, se svým přáním.

Helena s matkou rozebírá své manželské problémy. Někdy má pocit, že by matka byla i ráda, kdyby se rozvedla. Taky ji proti manželovi popuzuje: "Je to mizera." Někdy dokonce plánuje, jak se sestěhují, že se bude starat o vnoučata. Na druhou stranu Helena nemá pocit, že by si to matka s vnoučaty nějak užívala. Když je občas hlídá - tak potom říká: "Tak už mi končí šichta." Vůči matce má rozporuplné pocity. Na jedné straně cítí vděk za její pomoc a povinnost tento dluh splatit (vyplnit ji prostor, zabavit ji - protože ona a vnoučat jsou její život). Zároveň sama nechce být jejím životem, svazuje ji to, omezuje, má ni zlost, touží si žít po svém.

Cíle terapeutické intervence jsem zaměřila především na intrapsychickou dimenzi - na převzetí odpovědnosti za svůj život, objevování vnitřních zdrojů i posílení vlastní jedinečnosti. Vedla jsem ji k přesunutí se z pozice „poslušné holčičky“ směrem k „dospělé dceři“, díky které bude komunikace mezi ní a mámou zdravější. Směrovala jsem ji k uvědomění, že být dospělou dcerou, není výrazem její zrady či  nevděku, ale přirozenou zákonitostí – dokonce jedním z vývojových úkolů, který je potřeba zvládnout. Že to neznamená mámu zavrhnout nebo ji mít méně ráda, ale je to především o jejich VZÁJEMNÉM respektu a také odpovědnosti za svůj vlastní život.

Pro lepší porozumění její současné životní situace a rodinným vztahů jsem využila projektivní metodu sochy v písku.

Sochy v písku (Madelein De Little, Kanada)

Technika „Sochy v písku“ se řadí mezi terapie hrou, kde nám rozestavění figurek v pískoviště zprostředkovává obraz vnitřního světa jedince. Tato metoda je pro klienta hodně bezpečná, protože se soustředíme na intrapsychický systém hraček, nikoli jeho samotného. Díky ní se můžeme dostat k hluboko uloženým vrstvám jeho zkušenosti, které jsou mimo vědomí a verbalizaci - které jsou často neuvědomované a slovy nepopsatelné. Úkolem terapeuta není interpretovat výběr figurek a jejich rozmístění, ale pozorovat a klást otázky, které směřují ke změně. Vycházíme z předpokladu, že lidé znají odpověď na to co, potřebují a proto jim pomáháme nalézt odpověď uvnitř sebe. Vedeme je k porozumění sobě samým, ke změně pohledu na sebe i druhé, ke změně postojů k sobě i druhým a samozřejmě i ke změně svého chování. Na pískovišti se odehrává proces uzdravování i změny - terapeut pomáhá klientům zúžený pohled na danou situaci rozšířit a narovnat. 

Jednotlivé osoby pacientka ztvárnila těmito figurkami: pacientka - kočka, manžel - oslík, děti - štěňátka, matka - čarodějnice. Figurky rozmístila v prostoru (v písku) následujícím způsobem: Ona a manžel stojí naproti sobě - nedívají na sebe, ale do stran. Děti jsou mezi nimi - oba se koukají na otce. Po Helenině levém boku, v její bezprostřední blízkosti, stojí její matka – čarodějnice se zlověstným výrazem, která míří na Helenu svou kouzelnickou hůlkou. Helena se na ni sice nedívá, ale cítí ji v zádech.

Prostřednictvím této techniky si uvědomila, že matku umístila na místo, kde by měl stát její manžel. Sama došla k náhledu, že matka je aktuálně na pozici, která je pro manžela ohrožující. Následně rozestavěla figurky, tak jak by to chtěla mít - matku přemísťuje do pozadí - ona, manžel a dětí stojí v kruhu (manžel stojí po její levici - na místě, kde dříve stála matka). Pacientku jsem vedla k tomu, aby si vymezila své hranice, chopila se vlastní iniciativy, převzala zodpovědnost za svou situaci (aby nečekala, až se matka sama vzdálí a pustí ji). 

V rámci skupinové psychoterapie jsme využili techniku sochání.

Sochání

Technika sochání je inspirována Morenovým psychodramatem, ve kterém se rovněž uplatňuje určitá dramatičnost a divadelnost. Probíhá na neverbální úrovni, kdy klient staví do prostoru sebe i další zástupce a v sousoší ztvární vztahy. Eliminovány jsou obranné chování, vyhýbání se, popření, ignorování či překroucení reality. Prostřednictvím tělesných pozic se do vědomí dostávají skrytá poselství, která pomáhají zviditelnit používané vzorce chování. Jde o metaforický proces, který vyjadřuje naše vnitřní obrazy a kotví změny. 

Svou současnou situaci pacientka ztvárnila následovně: Helena klečí, děti sedí na zemi vedle ní a drží se za ruce. Nad ní stojí matka a pevně ji svírá v ramenou (prakticky se o ni opírá). Manžel stojí naproti.

Zúčastnění byli vyzváni, aby sdělili své pocity a postřehy:

Pacientka byla vedena k uvědomění, že ani směrem k dětem nefunguje jako matka v pravém slova smyslu, protože je tam stále cítit velká autorita babičky, která vše řídí a které se vše podřizuje. Helena si uvědomila, že matka nabourává její autoritu - kdy ona něco řekne a matka to zlehčí - má nad ní navrch. V závěru si vysochala, jak by to chtěla mít - kdy vstala ze země a postavila se i s dětmi vedle manžela.

Zeptala jsem se Heleny jak to manžel během její hospitalizace doma zvládá. Popsala, že se o děti vzorně stará. V práci si to zorganizoval tak, aby je mohl i vyzvedávat ze školky a ze školy. Hodně se snaží, ale je vidět, že ho to zmáhá - je unavený, přetažený, podrážděný. Ale chce to zvládat sám. Ptám se pacientky zda tomu rozumí. Ona odpovídá: "Asi to chce zvládnout všechno sám, bez pomoci tchyně - ta tam vůbec nechodí. Zřejmě chce být pánem domu - nebýt mámě vděčný za pomoc, uchránit si svůj prostor a své hranice."

Pacientka postupně začala měnit svůj přístup k manželovi i matce. Jedním z prvních pokusů o vymezení si vlastního prostoru - byl telefonát s matkou, která za ní chtěla přijít na návštěvu do nemocnice. Helena však o to nestála - chtěla čas určený k návštěvám strávit sama s dětmi a manželem. Sdělila matce stručně a věcně, aby za ní nechodila. Matky se to dotklo, byla podrážděná, ale Helena se tentokrát nenechala vtáhnout do emocí - celou situaci přešla a nereagovala. Sama z toho měla dobrý pocit.

Když byla na dovolence, tak se na návštěvě u mámy prakticky celá rodina pohádala – vyčetli si staré věci. Ona to tentokrát zvládla bez emocí, hádky se neúčastnila – dokázala si zachovat odstup. Matka i sestra dokonce plakaly, Helena neplakala. Zeptala jsem se pacientky: "Neplakala jste a to je..?" Pacientka odpověděla: "Jsem silná. I mámu jsem uklidňovala, že to bude dobrý. Tentokrát jsem se nesnažila situaci zachraňovat, nebrala jsem si za to zodpovědnost - ale nechala to v jejich kompetenci. Když se vraceli domů byl manžel naštvaný a bylo mezi nimi dusno. Helena si vzpomněla na "čarodějnici" , chytila manžela za ruku a řekla: "To bude dobrý." Jeho to uklidnilo. Ptám se jí jak ho to uklidnilo. Odpověděla: "Asi cítil, že jsem na jeho straně a dokonce nás to i sblížilo. Taky jsem manžela pochválila za to, že má doma pořádek. Uznala jsem, že musí být asi hodně unavený. Navrhla jsem mu, že až se vrátím z léčby, tak by si mohl vzít pár dní volno a někam spolu vyrazíme. Myslela jsem to upřímně. Jeho samotného to asi překvapilo, protože celý roztál.“

Postupným zpracováváním vztahových témat docházelo ke zvyšování vědomí pacientky – začala si více uvědomovat dříve neuvědomované souvislosti. Během terapie se jí podařilo dostat do většího kontaktu sama se sebou, posílila svou identitu a sebeúctu. Zároveň jsem u ní pozorovala zjevné změny v jejím chování, ale i celkovém uvolnění – držení těla i mimice. 

 

PhDr. Romana Suchá

Psychiatrická nemocnice Kroměříž
psychoterapeutické oddělení 18B pro léčbu neuróz
www.psychoterapie18b.cz