Vytisknout
Kategorie: Psychoterapie

Poznámka autorky:

Příběh pacienta a faktické údaje byly upraveny tak, aby bylo uchráněno jeho soukromí. 

Honza je studentem posledního ročníku gymnázia. Kvůli psychickým problémů (panickým atakám, úzkostným stavům) studium přerušil a téměř rok je doma. Dlouhodobě cítil smutek, prázdnotu, osamocení a před měsícem se pokusil o sebevraždu. Na pozadí jeho depresivní reakce byla nezpracovaná ztráta, která souvisela s rozvodem rodičů. Když měl Honza deset roků, tak se máma se dvěma staršími sestrami odstěhovala a on vyrůstal jen s tátou ve velkém rodinném domě. S mámou se pak viděl jen dvakrát a to bezprostředně po tom, co odešla. K tomu dodává: „Obě setkání byla krátká a chladná a sám jsem si z nich moc nepamatoval. Jako kdybych pro mámu přestal existovat. Neozvala se mi ani o narozeninách, ani o vánocích.

A prakticky až do teď o mě neprojevila žádný zájem.“ Sám tomu nerozuměl a nikdo mu nebyl schopen či ochoten vysvětlit, co se vlastně stalo a časem se na to přestal ptát. Táta se sice hodně snažil - cítil jeho lásku, ale ani on svůj život moc nezvládal.  Na všechno nestačil a nedokázal se starat, tak jako máma. Navíc se vždy věnoval víc své pracovní kariéře než rodině. Ve škole mu občas něco chybělo a sklidil za to výsměch od svých spolužáku. Záviděl dětem, když si vyprávěly o mámě. Bolelo ho, když se ptaly na jeho mámu. Bylo to pro něj nesmírně těžké a tak se začal víc a víc uzavírat do sebe. V posledním ročníku základní školy byl šikanovaný. „Spolužáci se mi posmívali, že jsem malý.“ Domníval se, že to bude na střední škole lepší, ale nestalo se tak. Upřesňuje: „Ani tady se necítím dobře. Nemám žádné kamarády, nic mě nebaví, ztratil jsem všechny zájmy. Poslední dny jsem trávil jen v posteli s očima upřenýma do stropu.“

S rozvodem rodičů ztratil Honza nejenom pocit bezpečného domova, ale také mámu a obě sestry. Nikdo s ním o této ztrátě nemluvil – téma bylo v rodině tabu. Nezpracovaná ztráta z minulosti se negativně odrážela v jeho přítomnosti a ovlivňovala jeho fungování, vnitřní prožívání i vztahy.  V rámci terapie dostal Honza možnost o své ztrátě hovořit a znovu ji odžít – projevit všechny své emoce - bolest, zoufalství i strach.

Honza opakovaně vyjadřoval velkou potřebu setkat se s mámou. Upínal se k představě, že až se s mámou potká a pochopí ji, tak se mu uleví a osvobodí se. Na mámu nikdy necítil vztek – ani teď v dospělosti. Ale chtěl by ji pochopit, porozumět tomu, proč tenkrát odešla. Z jeho slov i chování bylo zřejmé, že se potřebuje ukotvit a potvrdit svou hodnotu. Cíle terapeutické intervence jsem proto zaměřila na posílení sebevědomí, objevování vnitřních zdrojů i převzetí odpovědnosti za svůj život.

Na skupině jsem vybídla Honzu, aby se vrátil do věku, kdy mu bylo deset let a vysochal situaci, kdy je máma opustila.

Honza si z řad spolupacientů si vybral zástupce za sebe, matku a otce. Matku postavil proti sobě. Ta stojí v mírném záklonu, ruce má předpažené se zvednutými dlaněmi, které signalizující odstup a odmítnutí. On sám má pravou ruku v mírném předpažení s otevřenou dlaní. Předpaženou ruku si podpírá druhou, která zároveň chrání hrudník. Táta stojí vedle něj a zároveň trochu vzadu a drží ho za ramena. Účastníky jsem vybídla k tomu, aby vyjádřili své pocity i myšlenky:

Honza vyjadřuje tíseň na hrudi, slabost v nohou – pocit, že se mu podlamují kolena. Nerozumí tomu, proč ho máma odmítá. Má strach, cítí bolest. Zároveň vnímá oporu v tátovi, ale veškerou pozornost směřuje k mámě. Nabízí ji své dětské srdce a čeká, že od ní také něco dostane. Touží po její lásce, přál by si, aby ho objala. Nic z toho však nedostává. Z toho si dělá představu o sobě – nejsem dost dobrý, nezasloužím si její lásku, mé sestry jsou lepší než já, zklamal jsem, jak mě může mít někdo rád, když mě opustila vlastní máma. Vynořuje se stud. Když se ho vrstevníci ptají na mámu, cítí se méněcenný. Hněvá se na sebe, že si nedokáže získat její lásku, její pozornost.

Matka popisuje mrazení v rukou a po celém těle. Chce se k synovi přiblížit, ale skutečnost, že je v jeho blízkosti táta jí to nedovolí. Odmítavým přístupem chrání sama sebe. Necítí se dost silná, na to aby se k synovi přiblížila. Cítí napětí, strach a hlavně vztek na otce. Pod tím vším je bolest a zranění. Připadá si jako špatná matka, velmi jí to tíží, nedokáže to unést a poodstoupí ještě o dva kroky dozadu. Bolest i napětí se zmenšují, vztek na manžela naopak ještě zesílil.

Otec cítí vztek na manželku, pod tím vším je strach a bolest. Chtěl by si syna přitáhnout blíž k sobě a oddělit ho od matky. Cítí, že syn pro něj představuje i jakýsi štít, který ho chrání před manželkou.

Technikou sochání jsem pomáhala pacientovi lépe porozumět celé situaci - chování mámy a jejím prožitkům, které mohly danou událost provázet. Pracovala jsem s Honzovým strachem i hněvem, který obrátil proti sobě. Snažila jsem oddělit minulost od přítomnosti i budoucnosti a vedla jsem ho k tomu, aby se ukotvil sám v sobě. Aby potvrzení vlastní hodnoty nehledal v mámě a u druhých venku, ale dokázal ocenit a posílit sám sebe.

Pomohla jsem pacientovi uvědomit si jeho způsob zvládání emočně náročné situace, který mu v dětství pomáhal „přežít“. 

Satirová vytvořila koncept komunikačních pozic,  které lidé používají v situacích ohrožení. V každé z těchto pozic se odráží náš pocit ze sebe. Čtyři pozice jsou sebezáchovné a ty vychází z nízké sebeúcty a nerovnováhy. V nich lidé dávají svou sílu někomu nebo něčemu jinému namísto sebe. Pátá pozice je kongruence.

Společně jsme identifikovali jeho sebezáchovnou pozici "rušení", která mu pomáhala zmizet, vypařit se,  přerušit to co se děje - „že ho opustila máma“.

Znovu jsem nechala Honzu popsat, co si o sobě myslí – jakou představu o sobě i o druhých si vytvořil: „Nejsem dost dobrý, nezasloužím si lásku své mámy, nezasloužím si lásku kohokoli jiného.“

Zeptala jsem se pacienta, kde je v tuto chvíli jeho sebeúcta - jeho pocit vlastní hodnoty? Ten po delší odmlce odpovídá: „Nevím.“ Vyzvala jsem ho, aby si vybral zástupce za svou sebeúctu a postavil ho do prostoru.

Honza svou sebeúcta umístil do opačném rohu místnosti, zády k němu – ta stojí se svěšenými rameny, přihrbená.  Honza pozoruje svoji sebeúctu a znovu verbalizuje bolest, smutek, bezmoc. Ptám se ho co potřebuje. Po chvíli mlčení odpovídá „Potřebuji mít svou sebeúctu vedle sebe. Ale nevím jako to má udělat.“ Neverbálně vyjadřuje očekávání, že mu poradím. Vedu ho k zamyšlení, co jeho Sebeúcta potřebuje. Po krátkém zamyšlení sděluje: „Abych šel za ní a zvedl ji.“ Co on sám by potřeboval, aby dokázal jít vstříc své Sebeúctě. Vynořujeme jeho zdroje Sílu a Odvahu – ze skupiny si vybírá zástupce ze skupiny a staví je jako oporu za svá záda, drží ho za rameno. Společně pak přistoupí k Sebeúctě. Ptám se zda je Láďa připravený pomoct své sebeúctě na svět a vedu „porod jeho Sebeúcty“. Láďa si stoupne s rozkročenýma nohama před Sebeúctu a ta si klekne za něj, projde jeho nohama a narodí se tak, aby byla v prostoru před Láďou. Ten s ní pak zachází jako s miminkem – chová ji ve svém náručí, hladí ji, pečuje o ni... Terapeut by při tomto procesu neměl klientovi pomáhat – zvedat a držet Sebeúctu. Iniciativa je plně v rukou klienta, protože je to jeho sebeúcta a on se má o ni sám starat. Proces je veden dál směrem k narovnání sebeúcty a zároveň k těsnému vzájemnému kontaktu. Láďa dává své sebeúctě slib, že při ní bude vždy stát, starat se o ni. Se svou sebeúctou v zádech se otáčí ke své matce. Z této pozice pro něj situace již nevypadá tak hrozivě, jeho úzkost a strach nejsou tak silné. Cítí se být připravený na setkání s ní, ať už průběh a výsledek bude jakýkoliv.

Sebeúcta je pojem, který vyjadřuje jaký máme postoj a vztah sami k sobě. Míra naší sebeúcty se navenek projevuje v našem chování. Vysoká sebeúcta znamená, že si ceníme sami sebe, chováme s k sobě s láskou a důstojností. Jsme sami sobě nejlepším zdrojem. Cítíme, že na nás záleží, že svět je lepším místem, protože jsme tu my (Satirová, Kniha o rodině). Věříme vlastním schopnostem, umíme se sami rozhodnout, jsme si vědomi možnosti volby a svou moudrostí řídíme vlastní jednání. Vše co je v nás je lidské.

Lidé s nízkou sebeúctou bývají nešťastní, často se potýkají s úzkostmi, depresemi. Většinou zacházejí se sebou tak, že překážejí sami sobě. Samozřejmě, že si to neuvědomují a proto je tak důležité, aby identifikovali své vlastní „programy“.

Domnělé poselství mámy znělo: „Tvoje sestry jsou mi bližší, mám je radši, jsou lepší než ty.“ Díky tomuto poselství Honza prožíval smutek i zklamání.

Honza měl silnou potřebu potvrzení vlastní hodnoty z venku. Byl závislý na chování svém mámy. Honza se točil v bludném kruhu. Jeho hluboku uložené přesvědčení zní: Jsem nedostatečný, nehodný lásky

Honza se k tématu svého dětství opakovaně vracel. Cítil se jako svázaný, měl pocit, že ho nešťastné dětství táhne dolů. Stále se motal v kruhu. Nechala jsem ho proto vysochat „Sebe ve vztahu k dětství“. Za sebe i dětství si zvolil zástupce a celé téma ztvárnil následovně: jeho dětství leží na zemi na zádech a on se k němu sklání – drží dětství za ruku.

V procesu změny činíme následující kroky:

objevování – hledáme souvislosti mezi tím, co se stalo v minulosti a co se děje teď. Odkrýváme vzorec copingu, které stojí za událostmi – chování v sobě nese potlačení, pocity hněvu, paniky, strachu a bezmoci. Pátráme po nevědomých očekáváních a tužbách.

uvědomění – toho co se stalo – jaký byl kontext a jaký vnitřní proces (pocity, pocity z pocitů, obrany, významy).

porozumění – tomu, jak vnitřní proces funguje.

nové aplikace – chápání novým způsobem, který umožňuje růst. Transformace sebezáchovných pozic do kongruentnější (zdravější) formy komunikace.

Honza měl pocit, že ho dětství táhne dolů. Ale od zástupce, který Honzu ztvárňoval, uslyšel tato sdělení: „Je to nepohodlné. V mém zorném úhlu je jenom moje nešťastné dětství, jsem na něj plně soustředěn. Jako bych ho („své dětství“) chtěl vytáhnout nahoru, ale ono to nejde, je to těžké.“

Vyzvala jsem figuranta, aby udělal nějakou změnu – tak aby se v tom cítil dobře. Honza se narovnal a po té se mu výrazně ulevilo a rozšířil se mu zorný úhel. Své dětství již tolik nevnímal, věděl o něm, ale už necítil napětí, mohl vedle něj klidně stát. 

Podporovala jsem Honzu v přijetí vlastní odpovědnosti za řešení situace. Aby se odpoutal od svého dětství a zaměřil pozornost jiným směrem.

Během pobytu si utřídil myšlenky, pojmenoval bolavá místa, vrátil se ke starým zranění dovolil si prožít emoce (lítost, smutek i vztek), posílil si sebevědomí, udělal zkušenost, že ho druzí berou, vylezl ze své ulity, udělal nové zkušenosti.

 

PhDr. Romana Suchá

Psychiatrická nemocnice Kroměříž
psychoterapeutické oddělení 18B pro léčbu neuróz
www: psychoterapie18b.cz