Její profesionálně terapeutická práce se utvářela v letech 1936-1988. Světu psychoterapie v té době dominovali muži a hlavní slovo měla psychoanalýza. Virginia zprvu pracovala, stejně jako ostatní terapeuti, výhradně s jednotlivci. Setkání s ostatními členy klientovy rodiny se i mimo terapeutické sezení vyhýbala. Tento způsob práce jí ale velmi brzy přestal vyhovovat. V roce 1951 se v rámci terapie poprvé setkala s celou rodinou (Satir, Banmen, Gomori, 1991).V roce 1955 pracovala v Psychiatrickém institutu v Illinois, kde rozšířila péči o pacienta a také o jeho rodinu. Virginia se spíše než o výzkum zajímala o praxi a výuku a brzy se proto stala první ředitelkou výcvikového centra MRI. V roce 1962 se jí podařilo získat grant Národního institutu mentálního zdraví (National Institute of Mental Health) a díky němu otevřela první ucelený výcvikový program v rodinné terapii. V roce 1964 vydala Virgina první knihu – Conjoint family therapy (,Česky: Společná terapie rodiny, Portál, 2007),ve které formulovala své zkušenosti s prací s rodinami a ukázala, že rodinný systém významným způsobem ovlivňuje život každého jednotlivce. Kniha se mezi odbornou i laickou veřejností dočkala velkého ohlasu a Virginia se začala věnovat výuce rodinné terapie. Jak sama říkala, jejím cílem bylo „pomáhat lidem v cestě k lidskosti“.

autor: MUDr. Milada Radosová, skripta výcviku MOVISA IV.

Virgina Satirová (1916 – 1988) je považována za jednu ze zakladatelek rodinné terapie. Narodila se v Neillsville ve Spojených státech amerických jako nejstarší z pěti dětí.Její prarodiče pocházeli z Německa Rodiče z otcovy strany se usadili na farmě nedaleko Neillsvilu ve Wisconsinu.. V této oblasi žilo hodně producentů sýrů ze Švýcarska, hodně Němců a Poláků..Virginie byla nejstarší z pěti dětí, když jí bylo 18měsíců narodili se její bratři-dvojčata, o které se později starala.Virginie Otec s matkou podporovali vzdělání svých dětí, i když je sami neměli.Virginie nerozuměla tomu, proč rodiče mají neshody a v pěti letech se rozhodla že bude „ dětským detektivem na rodiče“.

V pěti letech dostala zánět slepého střeva. Její rodiče měli neshody, a proto jí do nemocnice dovezli opravdu na poslední chvíli. Operovali jí a Virginie musela zůstat v nemocnici několik měsíců Možná už tehdy si uvědomila, jak je důležitá komunikace mezi lidmi. Po atace dalšího infekčního onemocnění ohluchla na dva roky. V té době si vyvinula schopnost pozorovat a komunikovat. Tyto své schopnosti využila později při své práci s klienty.Na farmě získala svůj postoj k práci a potřebu se o sebe postarat, milovala přírodu a zvířata. Jejichživot jí byl velkou inspirací později při její práci. Ve své knize „The New People making“v kapitole o duchovnosti říká:“Mé osobní názory a chápání duchovnosti mají počátek v mých dětských zážitcích z mlékařské farmy ve Wisconsinu, kde jsem vyrůstala. Všude kolem mě jsem viděla něco růst. Pochopila jsem velmi brzy, že růst je vlastně projev životní síly, projev ducha“….“ Úcta k životu mi byla dána velmi brzy. Žádné rostliny nezačaly lépe růst, protože jsem je o to požádala anebo že jsem jim pohrozila. Rostly, jen když měly správné podmínky a řádnou péči, což pro mne znamenalo mít k nim láskyplný vztah a občas také s nimi promluvit. Najít správné místo a výživu pro rostliny –a také pro lidi-je něco, co je třeba neustále zkoumat a bděle sledovat.“.

Velmi ráda se učila, po absolvování vesnické jednotřídky nastoupila na střední školu v Milwaukee, kterou ukončila těsně před svými šestnáctými narozeninami a potom začala studovat na Státní pedagogické fakultě na Wisconsinské Univerzitě.V roce 1936 dokončila bakalářské studium pedagogiky na Universitě ve Wisconsinu. V témže roce nastoupila jako učitelka do vesnické školy. Velmi záhy zjistila, že v úspěchu či neúspěchu učitele hraje zásadní roli jeho vztah k žákům. V roce 1937 nastoupila na univerzitu v Chicagu, kde v roce 1948 získala magisterský titul v oboru sociální práce .potom pokračovala doktorátem.

Mezitím v roce 1941 se provdala za za Gorgona Rogerse.. její manžel po roce manželství odešel do války jako letec a Virginie se spolu s ním stěhovala na vojenské základny.Těžkou zkouškou bylo mimoděložní těhotenství a ztráta naděje na mateřství. S Gordonem si adoptovala dvě sestry Mary a Ruth, ale její manželství se rozpadlo v r. 1950 Po roce 1951 se provdala znovu za Normana Satir. Ani její druhé manželství nevydrželo.

Její profesionálně terapeutická práce se utvářela v letech 1936-1988. Světu psychoterapie v té době dominovali muži a hlavní slovo měla psychoanalýza. Virginia zprvu pracovala, stejně jako ostatní terapeuti, výhradně s jednotlivci. Setkání s ostatními členy klientovy rodiny se i mimo terapeutické sezení vyhýbala. Tento způsob práce jí ale velmi brzy přestal vyhovovat. V roce 1951 se v rámci terapie poprvé setkala s celou rodinou (Satir, Banmen, Gomori, 1991).

V roce 1955 pracovala v Psychiatrickém institutu v Illinois, kde rozšířila péči o pacienta a také o jeho rodinu

Přestěhovala se do Kalifornie a v roce 1959 společně s Julesem Riskinem a Donem Jacksonem založila Mental Research Institute (MRI) v Palo Alto a v témže roce otevřela první seminář rodinné terapie. Satirová se při práci s klienty lehce a přirozeně přecházela z oblasti intrapsychické do oblasti interpersonální, které vnímala jako neoddělitelné části jediného celku. Nechávala zároveň prostor pro zkoumání vnitřních konfliktů, které lidé zažívají a které mohou mít – a často mají – své kořeny v minulých zkušenostech

Virginia se spíše než o výzkum zajímala o praxi a výuku a brzy se proto stala první ředitelkou výcvikového centra MRI. V roce 1962 se jí podařilo získat grant Národního institutu mentálního zdraví (National Institute of Mental Health) a díky němu otevřela první ucelený výcvikový program v rodinné terapii.

V roce 1964 vydala Virgina první knihu – Conjoint family therapy (,Česky: Společná terapie rodiny, Portál, 2007),ve které formulovala své zkušenosti s prací s rodinami a ukázala, že rodinný systém významným způsobem ovlivňuje život každého jednotlivce. Kniha se mezi odbornou i laickou veřejností dočkala velkého ohlasu a Virginia se začala věnovat výuce rodinné terapie. Jak sama říkala, jejím cílem bylo „pomáhat lidem v cestě k lidskosti“.

V roce 1969 otevřela první pravidelný čtyřtýdenní výcvikový program v rodinné terapii, který vedla až do své smrti v roce 1988.

V roce 1972 vyšla její kniha The New People making, ( Kniha o rodině, 1994, Práh která byla přeložena do 16ti jazyků.Získala ocenění Americké Asociace pro rodinnou a manželskou terapii, čestný doktorát Univerzity ve Visconsinu.

V osmdesátých letech se Virginia věnovala především práci s velkými skupinami a komunitami, hodně cestovala a pořádala doma i v zahraničí mnoho workshopů. Na nich názorně učila lidi poznávat sebe, svou komunikaci. Užívala humor a obrazné formy, práci s tělem k vyjádření všech vnitřních procesů, sochání, hraní rolí. Svým kontaktem s lidmi vytvářela pocit naděje, důvěry a bezpečí, ve kterém se lidé mohli otevírat novým procesům.

V té době vytvořila a začala používat terapeutické nástroje, které jsou s jejím jménem spojovány nejčastěji: Večírek částí a Rodinnou rekonstrukci. Při práci se skupinami se snažila facilitovat osobní a profesní rozvoj a růst všech zúčastněných. Účastníci spojovali změny v osobním životě s účastí na skupinách vedených Virginií Satirovou.

Mnoha profesionálům ale přesto chyběla dovednost převést svou osobní zkušenost do přímé práce s klienty, do klinické praxe. Velmi si přáli používat Model růstu při práci s klienty, páry i rodinami.

Ke konci osmdesátých let začali Satirová, Banmen, Gerber a Gomori psát knížku s názvem The Satir Model ( česky Model růstu Za hranice rodinné terapie, Cesta 2005) Knihu dokončili její spolupracovníci až tři roky po její smrti , vyšla v roce 1991. V knize The Satir Model byl zdůrazněn význam kongruence, celistvosti, vysoké sebeúcty a také způsob, jak se naučit lépe rozhodovat ( dělat volby.) V knize byly zmiňovány teze, které byly předchůdci současného „pozitivního myšlení“ jako například růst místo patologie.. V knize byla také zdůrazněna důležitost změny na všech úrovních bytí. Kniha představila detailněji metaforu ledovce jako cestu k porozumění osobnosti, metaforu, v níž byly integrovány různé psychologické systémy.

Po smrti Virginie jsme se John Banmen společně s dalšími kolegy soustředili více neteoretické propracování Modelu růstu a na možnostech, jak ho používat klinické praxi.

Snažili jsme se vyučovat Model růstu tak, aby byl přímo použitelný pro profesionály v pomáhajících profesích.

O Modelu růstu – knize

je obsažen důraz na prorůstové a transformační zaměření terapie, na využití systemického přístupu a na relativní krátkodobost terapie. Všichni spoluautoři této knihy, kromě jednoho, používají náš terapeutický přistup v praxi. Většina za nich jej i učí.

V rámci psychoterapeutické praxe se učíme provázet klienta v hledání pozitivních cílů, které odpovídají potřebám celistvé bytosti – směrem do jejího nitra i směrem k okolí. Klíčovým momentem v Modelu růstu je transformace, změna. Zaměření v tomto pojetí zahrnuje jak cíle intrapsychické, tak interpersonální.

Při práci s klienty stavíme na jejich vnitřních zdrojích a zdrojích rodinných systémů. Do každého terapeutického sezení se snažíme vnést naději a přesvědčení, že změna je možná vždy. Cílem práce je transformace na úrovni pocitů, přesvědčení a očekávání a hledání způsobů, jak naplnit klientovy niterné touhy a potřeby. Práce se zaměřuje na celkovou transformaci, nikoli na povrchovou změnu chování či na změnu postojů. Jsme přesvědčeni, že v zájmu těchto cílů je nezbytně nutné, aby byl terapeut kongruentní, lidský a především autentický.

Pevně věřím, že Vám tato kniha umožní nahlédnout vývoj Modelu růstu a ukáže Vám, jakým způsobem je možné jej aplikovat v přímé práci s klientem.

Dr. John Banmen